Eliška Vafková v jihomoravské Bukovince už několik let provozuje psí hospic Dejte nám šanci, kde se stará o staré, týrané a nemocné psy. Přečtěte si náš rozhovor.
Zařízením Dejte nám šanci prošly už stovky psů, ke kterým se jiní lidé otočili zády. U jeho provozovatelky Elišky Vafkové našli láskyplný domov, kde se mohli zotavit a najít si novou rodinu nebo v klidu a pohodlí dožít. Zeptali jsme se, co provoz psího hospicu obnáší.
Kdy vznikl hospic Dejte nám šanci a za jakých okolností?
Hospic vznikl v roce 2013. Kolem psů se pohybuji od dětství. Postupem času, jak jsem více pronikala do problematiky útulkové péče o zvířata, získala jsem pocit, že staří a nemocní psi potřebují něco více než jen kotec a dvakrát denně misku granulí. Od toho byl už jen krůček k poskytnutí doživotního azylu několika psím ztroskotancům – a hospic byl na světě. To je ale samozřejmě velmi zkrácená verze našeho příběhu.
O kolik psů se aktuálně staráš? A kolik jich už prošlo tvým zařízením?
Počet se mění z týdne na týden v závislosti na odchodech do nových domovů – to v lepším případě – nebo na odchodech za Duhový most – to je bohužel ten smutnější, ale také častější případ. Celkové číslo změněných psích životů je v řádech stovek.
Odkud se k tobě psi dostávají? Přijímáš všechny pejsky, bez ohledu například na velikost, povahu, zdravotní stav a podobně?
Cest je několik. Ať už z jiných útulků, které nemají na péči o staré psy ideální podmínky, přes psy předávané k nám na základě rozhodnutí Veterinární správy či na základě žádosti starostů obcí, až po ty smutné psí duše, odložené k nám samotnými majiteli jako nepotřebný kus nábytku.
Zdaleka si nemohu dovolit přijímat všechny pejsky, o jejichž umístění k nám lidé žádají. Odmítám bohužel velkou většinu z nich, protože kdybych to nedělala, dostanu se velmi brzo k závratným počtům zvířat, které nebudu mít sílu a kapacitu zaopatřit. Prioritně přijímám zvířata co nejstarší a ta, co to nejvíce potřebují. Tedy ta, jejichž zdravotní či psychický stav nebo životní podmínky jsou natolik závažné, že hrozí nebezpečí z prodlení.
Je možné staršího psa naučit novým návykům?
Určitě to možné je, chce to ale ohromnou porci trpělivosti, hodně času a empatie.
Jak moc je péče o psy nákladná? A jak se ti daří shánět finanční prostředky?
Starost o tolik psích seniorů samozřejmě nákladná je. Snažíme se jim poskytnout péči na co nejvyšší úrovni. Máme nejlepší veterináře ve své specializaci – onkology, kardiology a neurology. Krmíme je také velmi kvalitní stravou. Většina psů je na BARFu, zbytek jí masové konzervy. Snažíme se jim dopřát to, co většina z nich za celý svůj život nepoznala.
Finance sháníme prostřednictvím námi pořádaných akcí, například bazárků a aukcí. Máme také vlastní merch a každoročně vydáváme charitativní kalendář. Ale samozřejmě bez podpory lidí a firem nám nakloněných, fandů, kteří naše počínání sledují a podporují, bychom se v žádném případě neobešli.
Jsou psí hospicy u nás nebo i ve světě rozšířené?
Přiznám se, že příliš nestíhám sledovat dění na poli zvířecí záchranařiny ve světě. Vím ale o pár srdcařích, kteří založili psí nadace třeba v Číně či Brazílii, ve kterých se starají o staré a zbídačené psy. Taktéž fandím třeba záchraně vysloužilých dostihových či loveckých chrtů ve Španělsku, Británii a Portugalsku. I u nás je několik dalších srdcařů, kteří si berou na dožití staré psy. Ale pořád je nás strašně málo v poměru k potřebným zvířatům.
Věnuješ se i osvětě. Co konkrétně to obnáší?
Jezdím do škol, školek a dětských domovů, kde se snažím učit děti, jak se ke psům chovat a vykládám jim o zodpovědnosti za život, který k sobě připoutají. Další část osvěty spočívá v neustálém vysvětlování, proč si nekupovat levná štěňátka třeba na Bazoši. Ukazuji jim fotky množírenských fen, které umřely proto, aby naivní lidé mohli ušetřit pár tisícovek za štěně.
Jaký je tvůj názor na běžné psí útulky?
Dokud nebudou lidé zodpovědně přistupovat ke psům a dokud budou mít pocit, že pes je něco, s čím mohou libovolně nakládat jako s kusem hadru, budou bohužel útulky stále plné, a tudíž nezbytně potřebné. Zároveň je ale nutné říct, že v útulcích by měli pracovat srdcaři, lidé, kteří tuto práci berou jako poslání, a ne jako povinnost „od – do“ bez špetky empatie.
Co je podle tebe na vedení psího hospicu to nejtěžší?
Nejhorší je bezmoc. Například ve chvíli, kdy se snažíte zachránit nějakou zoufalou psí duši, bojujete dnem i nocí a stejně to nevyjde, zvíře vám umře pod rukama, na prahu nového života. Bezmoc, kdy víte, že někde je zvíře, které potřebuje pomoci, ale není způsob, cesta, jak se k němu dostat. Bezmoc, kdy orgány, které mají činit, nečiní. A bezmoc nad lidskou hloupostí, sobeckostí, bezcitností a arogancí.
Jak hospic ovlivnila pandemie?
V době pandemie se spousta útulků vyprázdnila. My jsme naopak zaznamenali nárůst poptávek po možnosti umístění psů u nás od majitelů, kteří během pandemie zemřeli. A samozřejmě nám ubylo podporovatelů, lidé měli starost o svou existenci, o své živobytí. To je pak charita první na seznamu položek „k vyškrtnutí“.
Sdílí rodina tvé nadšení pro záchranu psů?
No, ono jim ani nic moc jiného nezbývá, když žijí se mnou…
Jak trávíš volný čas? Máš vůbec nějaký?
Volný čas? Co to je? Když se nestarám o psy, přepínám do modu „maminka, manželka, dcera“, takže řeším logistiku na trase škola, kroužky, domácí úkoly, domácnost, nákupy, zahrada, pomoc mojí mamce a tak dále. Když náhodou trochu volna někde ukradnu, snažím se odjet – třeba jen na půl dne – courám někde po Pálavě nebo na Oslavce, poslouchám šumění korun stromů a snažím se nemyslet. Dalším způsobem, jak desinfikovat duši je pro mě útěk někam za muzikou, na koncert.
Eliška Vafková – zakladatelka psího hospicu Dejte nám šanci
- Původně se pohybovala v marketingu a produkci, později v realitní branži.
- V roce 2013 založila spolek Dejte nám šanci.
- Šíří osvětu o problematice množíren a popularizuje adopci starých psů.
- V roce 2019 získala titul Žena regionu a je držitelkou Ceny asociace krajů.
- V roce 2019 také obdržela ocenění Laskavec, které uděluje Nadace Karla Janečka lidem, kteří nezištně konají dobré skutky.
- Čtyřikrát získala ocenění Dobrá psí duše.
- Na serveru iDnes.cz se stala vítězkou Žena roku 2020 v kategorii Sympatie.