Útulek Srdcem pro kočky ve Vrbičanech u Kladna každý rok zachrání na dvě stě opuštěných a nemocných koček. Přečtěte si rozhovor s chovatelkou Kristýnou Kacálkovou, která útulek provozuje.
Kristýna Kacálková se se svým manželem Michalem už od roku 2006 nepřetržitě věnuje péči o vážně nemocné kočky. Ty u nich najdou bezpečný domov, kde se mohou zotavit a posléze se mohou vydat k novým majitelům. Zeptali jsme se majitelky útulku, co provoz obnáší a čím je soukromý kočičí útulek specifický oproti jiným typům záchranných zařízení.
Kdy váš útulek vznikl a za jakých okolností?
V roce 2006 jsme s manželem začali pomáhat jednomu útulku v Hradci Králové. Postupně jsme se starali o čím dál více zvířat, ale zároveň jsme stále chodili do práce a snažili se náš útulek financovat vlastními silami. Pak už to překročilo únosné meze a museli jsme se rozhodnout, jestli od toho půjdeme, nebo si naopak založíme vlastní zařízení a budeme se záchraně koček věnovat naplno. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a náš útulek oficiálně vznikl v lednu 2010.
Od té doby jsme zařízení postupně rozvíjeli a snažili se „probít“ útulkovým světem. Snažili jsme se, aby se o nás dozvědělo co nejvíce lidí. Jezdili jsme na výstavy, založili si webové stránky a sociální sítě. Postupně jsme si vše zařizovali, a to tak, abychom měli vše legálně. Nyní jsme v bodě, kdy máme i vlastní registrovanou a plně vybavenou veterinární ordinaci a dvakrát týdně k nám dojíždí zvěrolékaři z Prahy.
Jak velké je vaše zázemí?
Útulek sídlí v našem rodinném domě ve Vrbičanech, kde máme základnu, a také k nám od samého začátku patří depozitum v Novém Strašecí. Na základně se staráme spíš o dospělé převážně nemocné a hendikepované kočky a velmi hendikepovaná koťata. Maminky s koťátky jsou pak v depozitu. Dohromady se aktuálně staráme přibližně o stovku koček – půlku máme u nás a půlku v Novém Strašecí.
A o kolik koček už jste se starali celkově?
Každý rok je to přes dvě stě zvířat. Počítáme přitom kromě koček, o které se staráme přímo v útulku, také ty, které prošly kastračními programy. Samozřejmě ale nejde jen o kvantitu, ale především o kvalitu. Léčba hendikepovaných kočiček, třeba s polámanými končetinami, nám zabere i čtyři měsíce.
Došli jste někdy do „stop“ stavu, kdy jste už nemohli přijímat další zvířata?
Ten máme velmi často, vlastně skoro pořád. Existuje o hodně víc koček, které potřebují pomoc, než kolik je možné umístit do útulků. Denně nám volá nebo píše dvacet až třicet lidí a všechna zvířata prostě přijmout nemůžeme. Někdy máme také útulek uzavřený kvůli infekci a následné velké karanténě. Pak s lidmi, kteří nás kontaktují, komunikujeme. Pokud se o kočky snaží postarat sami, radíme jim, nebo jim alespoň předáme kontakt na jiný útulek, kde se dovolají pomoci.
Srdcem pro kočky je soukromý útulek. Jak se liší od těch městských?
Provozujeme útulek v rodinném domě, ale i přesto podléháme stejným pravidlům jako běžné městské útulky a kontroluje nás Státní veterinární správa. Většina kočičích útulků je soukromých. Těch městských je v porovnání s útulky určenými pro psy velmi málo.
Je třeba také říct, že každou kočku, kterou přijmeme, musíme nahlásit na úřadě. Někdy se nám ale nedostane pomoci. Zatím to bohužel nefunguje tak jako u psů, kdy jsou úřady vstřícnější. Volně pobíhajícího psa si totiž všimne každý, ale kočky jsou všude a je jich mnohem víc. Co se týče kastrací, některá města a obce se moc finančně neangažují, ale stává se, že malá obec na kastrace volně žijících koček ráda přispěje. Myslím, že časem dojdeme k tomu, že obce budou řešit problémy s kočkami ve stejné míře jako ty se psy.
A odkud se k vám kočičky nejčastěji dostávají?
Většina pochází z nejbližšího okolí, ale měli jsme tu i kočky z velké dálky, například z Brna. Je to tím, že se specializujeme na vážné případy.
Své svěřence se snažíte vyléčit a následně předat k adopci, nebo si je spíš necháváte?
Některé kočky u nás dožívají, převážně ty velmi staré nebo hodně nemocné, například se špatnými ledvinami. Pak je k adopci ani nenabízíme, protože víme, že péče o ně je velmi náročná a bez veterinární ordinace, kterou máme k dispozici, se neobejde. Většinu koček ale předáváme k adopci.
A jak se vám to daří?
Myslím, že nám to jde krásně. Vždy je méně zájemců v období letních prázdnin, kdy lidé odjíždí na dovolené, ale jinak se nám daří kočičky úspěšně umisťovat do nových domovů.
Prověřujete si nějakým způsobem lidi, kterým dáváte zvířata k adopci?
Ano, prověřujeme si je na dálku – i když za tu dobu už jsme se také zmýlili. Noví majitelé musí vždy podepsat předávací protokol a nějakou dobu se nám musí ze zákona hlásit a být s námi v kontaktu. Pokud se nehlásí, můžeme je jít i navštívit. Pokud by nám ke kočičce nechtěli umožnit přístup, museli bychom s sebou mít i policii. Většinou se ale lidé hlásí, a dokonce s námi zůstávají v kontaktu dlouhodobě. Pokud jim zvířátko onemocní, mají se na koho obrátit pro pomoc a pro radu.
Podělila byste se s námi o nějaký zajímavý příběh některého z vašich svěřenců?
Těch příběhů je samozřejmě spousta, ale napadá mě například kocour Jogínek. Ten k nám do útulku přišel s přetočenými zadními tlapkami směrem nahoru. Chtěli jsme mu je napravit ortopedickým zákrokem a konzultovali jsme léčbu i se zahraničními lékaři. Zákrok ale nakonec nebyl možný, protože se jednalo o vrozenou vadu a tlapky byly zakrnělé. Nicméně, kocourek na nich běhal jakoby nic, a nakonec i našel nový domov. Občas k nám i jezdí s novými majiteli na návštěvy.
Letos jste měli v útulku požár. Jaké byly následky?
Ano, požár vznikl od elektroinstalace, ale naštěstí zasáhl jen vstupní halu domu. Stalo se to během dvou až tří minut, než jsem stihla vyjít jedno patro. Dopadlo to dobře, oheň se nám podařilo uhasit a žádná kočička nepřišla o život. Finanční škoda byla však velká a rekonstrukce stále probíhá.
Jak jste řešili finanční stránku?
Jako útulek jsme měli dům oficiálně zkolaudovaný a pojištěný, takže jsme část škody pokryli z pojistky a na zbytek se pořádala sbírka.
Stíháte se věnovat i něčemu jinému než péči o kočičky?
Ne, to není možné. Pokud chcete, aby vám útulek fungoval, věnujete se mu pořád. Neustále jste u zvířat, řešíte veterinární péči, propagaci a tak dále. Ale nikdo nás k tomu nenutil, my jsme si tuto cestu s manželem vybrali sami.
Jako nezisková organizace máme od státu nástroje, které můžeme pro provoz útulku využít. Jako třeba možnost založit veřejnou sbírku, účet pro legální sbírání darů nebo i živnost na provoz dobročinného obchůdku. A je jenom na nás, jak se všemi dostupnými nástroji naložíme. Když budeme jen sedět a brečet, že nic nemáme, nic se nezmění. Ale pokud budeme aktivní, bude se nám dařit pokrývat náklady. Průběžně se tedy snažíme, jak můžeme. Covid nás vrhnul do nejistoty, ale od té doby se situace zase zlepšila a můžeme pořádat pravidelné dobročinné bazárky ve prospěch kočiček.
Může k vám někdo přijet na návštěvu a podívat se na zvířátka?
Ano, určitě. Každou sobotu máme návštěvy, po dohodě to jde i jindy.
Existuje podle vás nějaký způsob, jak lidi motivovat, aby více adoptovali kočky v nouzi?
My se snažíme k propagaci využívat všechny možné kanály. Ale motivace je sama o sobě dvousečná zbraň. Na jednu stranu chcete, aby si lidé kočky adoptovali, ale na druhou stranu k tomu nemůžete nikoho nutit. Náklady na veterinární péči mohou být velmi vysoké. A je potřeba, aby si zvířata adoptovali především zodpovědní lidé, kteří se o ně budou dobře starat. To je hlavní.