V článku se dozvíte:
K sexuálnímu obtěžování dochází v Česku dennodenně – průzkumy dokonce odhadují, že každá desátá Češka zažije za svůj život znásilnění. Společnost je však plná stereotypů, kterými je sexuální násilí opředené. Oběti se často setkávají s nepochopením, stigmatizací a zpochybňováním jejich zkušeností. Proti tomu se rozhodlo bojovat několik iniciativ, mezi které patří i Konsent a To po tom.
Konsent aneb Když to nechce, tak to nechce
Spolek Konsent vznikl v roce 2016 v reakci na průzkum Amnesty International, podle kterého si 67 % Čechů myslí, že si za znásilnění může oběť sama. Od té doby se věnuje boření mýtů o sexuálním násilí a snaží se, aby společnost začala přistupovat k obětem tak, aby se nebály o své zkušenosti promluvit a vyhledat pomoc. Jen velmi malé procento obětí jde čin nahlásit na policii, a tak není možné s jistotou říct, kolik lidí sexuální násilí ve skutečnosti zažilo.
„Spoustu obětí odradí strach z negativních reakcí společnosti a dalších dopadů od toho, aby se se svou zkušeností svěřily nebo ji nahlásily. To, že si často neuvědomují, že skutečně šlo o násilí, nebo si to uvědomí až zpětně, tuto situaci taky komplikuje. Od průzkumů a statistik se ale můžeme „odpíchnout” a vyvodit z nich odhad, kolika lidem se sexuální násilí děje. Udává se, že znásilnění nahlásí asi 5 % obětí, takže reálný počet obětí je mnohonásobně vyšší,“ uvádí Karolína Křížová ze spolku Konsent.
Workshopy pro veřejnost
Kromě osvěty působí Konsent i v oblasti prevence a snaží se tak sexuálnímu násilí předcházet ze všech možných úhlů a v různých prostředích. Pořádá workshopy na školách a univerzitách, dále nabízí workshopy pro rodiče, učitele a učitelky a školí i firmy, bary a kluby.
„Setkáváme se především s obrovským zájmem o workshopy a s pozitivními ohlasy ze strany základních a středních škol. Spousta vyučujících má totiž zájem studujícím předat informace a pozitivní hodnoty co se týče sexu, zdravých vztahů a intimity, v praxi si ale neví rady, protože materiály pro pedagogy a pedagožky dosud v ČR víceméně neexistovaly. Školy proto velmi vítají možnost pozvat si naše lektory, aby se studenty a studentkami diskutovali o těchto tématech,“ říká Křížová. Tyto mezery ve školství také přiměly Konsent k vytvoření podkladů pro vyučující a poskytování školení i jim, aby myšlenky a úsilí spolku předávali dál.
Zákon o znásilnění potřebuje změnu. „Pomůže“ Feriho kauza?
Spolek se také aktivně snaží prosadit novelu trestního zákoníku, který tuto problematiku řeší. V dosavadním znění totiž český právní systém za znásilnění považuje jen akt, který provázel fyzický nebo psychický nátlak. Zanedbává to tedy případy, kdy se oběť nebyla schopná bránit, například byla paralyzovaná strachem nebo pod vlivem alkoholu. Dokud oběť nemá modřiny, jsou někteří schopní mávnout rukou, jako by se nic nestalo. Spolek Konsent se proto dlouhodobě snaží prosadit, aby za znásilnění byly považované situace, kdy došlo k sexu bez jasného souhlasu všech zúčastněných. Taková definice platí už ve 12 ze 31 zemí Evropy.
Nedávná kauza Dominika Feriho (nyní už bývalého poslance, který byl několika ženami obviněný ze sexuálního násilí) přitáhla pozornost veřejnosti, médií i politiků k této problematice a spolu s ní i k samotnému zákonu o znásilnění.
„Zatím je příliš brzy na to říct, jestli tato kauza povede k větším změnám, nebo jestli se přežene a nic moc se nezmění. Společenská a legislativní změna je běh na dlouhou trať. To, že se sexuální násilí v posledních dnech stalo velkým tématem, ale vnímám jako pozitivní – je potřeba o něm mluvit, pokud nechceme zachovávat znepokojivý status quo,“ komentuje aktuální dění Křížová.
Sexuální násilí provází bagatelizace a victim blaming
Oběti sexuálního násilí se často setkávají se zlehčováním jejich situace nebo s tím, že je jim připisovaná vina. Podobné reakce se vynořily i v souvislosti s kauzou Dominika Feriho. Podle Karolíny Křížové tak někteří lidé reagují kvůli tomu, že jsou poznamenaní neopodstatněnou obavou z falešného obvinění. „Falešná obvinění ale tvoří opravdu mizivou část nahlášených znásilnění, zhruba 8 %. Míra je srovnatelná s falešnými obviněními u mnoha jiných trestných činů, včetně například korupce. Když tedy oběti promluví o své zkušenosti, je rozhodně na místě jim věřit. To se samozřejmě nevylučuje s férovým policejním prošetřením a soudním procesem,“ vysvětluje Křížová.
Zájem mladých lidí
Témata, která Konsent vnáší do veřejného prostoru, nejvíce rezonují u mladých lidí, především u teenagerů nebo studentů vysokých škol. „Pro mladé lidi jsou témata, která otevíráme, aktuální. Učí se navazovat intimnější vztahy, snaží se zorientovat v tom, jak to dělat správně, zdravě a bezpečně. Zároveň jsou otevření názorům a informacím a utváří si vlastní postoje,“ říká Křížová. „Na školách se potkáváme s lidmi mezi 13 a 17 lety a ohlasy jsou výborné. Studující jsou rádi, že je ve výuce věnován prostor tématům, která jsou pro ně relevantní a důležitá,“ dodává.
Konsent získává velkou míru pozitivní zpětné vazby na sociálních sítích, především na Instagramu. Lidé zde vítají možnost interakce, sdílení názorů a osobních zkušeností nejen se spolkem, ale i s ostatními sledujícími.
To po tom – místo, kde se oběti mohou vyzpovídat
Instagram se stal také centrální platformou pro iniciativu To po tom. Jedná se o první český projekt, který začal na sociálních sítích zveřejňovat anonymní výpovědi přeživších sexuálního násilí. Projekt podobně jako Konsent vznikl kvůli frustraci z toho, že je v Česku sexuální násilí zlehčované.
„Rozhodla jsem se dát statistikám znovu lidský rozměr a začít sdílet příběhy skutečných lidí, kteří sexuální násilí zažili a vyrovnávají se s ním,“ uvádí Viktorie Varvařovská, autorka projektu. „Hlavním cílem To po tom je upozornit na to, že sexuální násilí má tendenci prostoupit do všech oblastí života přeživších, a proto by nemělo být bagatelizované. Ráda bych jim dodala odvahu o svých zkušenostech mluvit, protože čím víc lidí se ozve, tím těžší bude problematiku sexuálního násilí ignorovat. Ať už na úrovni českých zákonodárců, nebo na úrovni běžných občanů. To, jak přeživší přijme jejich okolí, totiž hraje důležitou roli v tom, zda se rozhodnou vyhledat odbornou pomoc nebo se obrátit na policii,“ dodává.
Kdo se nejčastěji svěřuje se svým traumatem?
Většinu příběhů na profil zasílají dívky a ženy, ale na projekt se obrací i muži a nebinární nebo trans osoby. Oběti se obvykle setkaly se sexuálním násilím v dětství nebo během dospívání, ale ani znásilnění v dospělosti není žádnou výjimkou. Nejčastěji popisují, že se na nich násilí dopustil někdo, kdo jim byl blízký, což odpovídá znepokojující statistikám, které tvrdí, že 80 % obětí zná svého násilníka. Bývá to například kamarád/ka, přítel/kyně, kolega/kolegyně, člen/ka rodiny nebo rodinný/á známý/á. Jen minimum příběhů na To po tom popisuje napadení cizím člověkem, přestože tradiční představa o znásilnění obsahuje právě napadení cizím mužem v parku.
Oběti kromě popisu samotného aktu na profilu To po tom sdílejí i své pocity, které jim hrůzné zážitky přinesly. „Velkým motivem je pocit bezmoci a ztráty kontroly nad vlastním životem. Přeživší se také velmi často sami obviňují a stydí se za to, co se jim stalo. Mívají strach z opačného pohlaví, cizích lidí, doteků a sexu. Často popisují i potíže s důvěrou a psychické problémy jako deprese, úzkosti, panické ataky, poruchy příjmu potravy, sebevražedné myšlenky nebo posttraumatickou stresovou poruchu,“ popisuje Varvařovská.
Jak obětem pomáhat
To po tom na profilu uveřejňuje kromě zkušeností obětí také důležitá fakta, která by mohla pomoci s osvětou společnosti ohledně sexuálního násilí. Obětem rovněž radí, kde vyhledat odbornou pomoc. „S prosbou o pomoc se na nás lidé obrací docela často. Většinou jsou to dospívající, kteří nemají dobré vztahy s rodiči. Vždy je vyslechneme, podpoříme a odkážeme na příslušné organizace, jako je Linka bezpečí, Bílý kruh bezpečí, Centrum Locika, proFem, Persefona a další,“ říká Varvařovská.
Univerzální rada, co by oběť sexuálního násilí měla dělat a kam by se měla obrátit, ale neexistuje. „Každý jsme jiný a oběti sexuálního násilí se se svými zkušenostmi vyrovnávají často diametrálně odlišným způsobem. Proto je důležité na oběť netlačit, když se nám svěří a respektovat to, jak chce situaci sama řešit. Pokud chce násilí ohlásit na policii, je samozřejmě na místě je podpořit a třeba nabídnout doprovod. Je ale taky pochopitelné, když se touto cestou oběti vydat nechtějí a pak je důležité to respektovat a netlačit je do toho, aby na policii šly. Proces, kterým policie tohle řeší, je totiž složitý a zdlouhavý (i v nejlepším případě), takže na to oběť musí být připravená. To, na koho se oběť obrátí, by si tedy měla řídit sama podle svých vlastních potřeb a rozhodnutí,“ dodává Karolína Křížová z Konsentu.