Při příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě jsme si pro vás připravili rozhovor s mladou českou vědkyní Bárou Cihlovou, která aktuálně studuje na prestižní Oxfordské univerzitě.
Výzkumnice Bára Cihlová už od 15 let působila na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR (ÚOCHB), kde se věnovala biochemii virových enzymů. V lednu 2021 ji přijali na Oxford a Bára záhy zjistila, že nákladné školné, které se po brexitu čtyřnásobně zvýšilo, nebylo v jejích silách uhradit. Naštěstí zafungovalo kouzlo internetu a zpráva obletěla sociální sítě a následně i česká média. Díky podpoře veřejnosti Bára pak na školu mohla nastoupit a nyní začala už druhý trimestr studia. Přečtěte si náš rozhovor.
Kdy tě začaly věda a výzkum přitahovat? Jak ses k této dráze dostala?
Na základní škole jsem se zajímala o chemii a díky tomu jsem se dostala do krajského kola školní olympiády. Tam jsem si laboratoř zamilovala. Dalším logickým krokem pro mě bylo napsat dopis vědci, který se věnoval přesně tomu, co mě nejvíc fascinovalo – výzkumu předcházejícímu vývoji léků. Napsala jsem tedy dopis doktorovi Evženu Bouřovi, který se na ÚOCHB věnoval biochemii ve spojení s vývojem inhibitorů. Sice jsem byla čerstvou absolventkou základní školy, ale naštěstí mě doktor Bouřa přizval k pohovoru a následně i ke své práci.
Předpokládám, že na ÚOCHB jsi byla jednou z nejmladších vědkyň. Jaký to byl pocit?
Byla to evoluce pocitů. Nejdříve bylo vše trochu stresující. Postupně jsem si sama našla cestu, jak ovládnout základní metody, a začala pracovat víc a víc samostatně. Musím říct, že hlavní je neztratit nadšení (i přes frustraci z neúspěchů) a také mít štěstí na mentory a kolegy. Na ÚOCHB jsem byla obklopená lidmi, kteří se mnou vždy jednali s respektem a vždy mi důvěřovali, přestože jsem byla jen 15 až 18letou studentkou gymnázia, což o nich mnohé vypovídá.
Nedávno jsi nastoupila na Oxford, přičemž ti se zaplacením školného pomohla crowdfundingová kampaň na Doniu. Jak tě tato cesta napadla?
Hledání financí začalo tím, že jsem napsala desítky e-mailů nadacím, společnostem a známým osobnostem se žádostí o pomoc s řešením financí po brexitu. Bohužel neúspěšně. Pak jsem si jako druhý pokus založila webovou stránku s transparentním účtem, aby si všichni adresáti mohli poslechnout a přečíst něco o mně, co dělám a proč. Ovšem stalo se, že se můj příběh rozšířil na sítích a že se objevila neuvěřitelná spousta lidí, kteří mě chtěli podpořit. Mezi nimi byl i zakladatel Donia, David Procházka, který pro mě založil sbírku. Díky té jsem mohla zaplatit svá víza a část životních nákladů. Jsem hluboce vděčná všem za vše, co se v minulém roce stalo. Stovky lidí mi nemalým dílem pomohly vydat se na významnou životní cestu, z níž bych jinak musela odejít.
Jaké jsou tvé dosavadní dojmy ze studia?
Všechny aspekty výuky předčily má očekávání. Líbí se mi především nabitý a smysluplný program a přístup profesorů, jejich zápal a nasazení. To samé vidím v laboratoři. Pak tu jsou další aspekty, jako komunita ve formě koleje – zdejší koleje si představte jako ty v Harrym Potterovi – a kontakt s lidmi z různých světových kultur. Je to opravdu nedocenitelná životní zkušenost.
Tvým oborem je biochemie. Čemu se ve svém výzkumu aktuálně věnuješ?
Aktuálně se seznamuji s novým prostředím v laboratoři na oxfordské Sir William Dunn School of Pathology, kde začínám studovat mechanismy, jakými jeden typ enzymů modifikuje báze v DNA. Této modifikaci říkáme ADP-ribosylace. Co se týče DNA, jedná se o zcela neprobádanou oblast biochemie, která se však čím dál víc ukazuje jako významná v antivirové odpovědi, rakovině, evoluci a mnoha dalších směrech. Je neuvěřitelné, že mám tu čest pracovat po boku lidí, kteří stojí v čele tohoto výzkumu.
Jak vypadá tvůj běžný den? Kolik času trávíš v laboratoři?
Obvykle vstávám v 6 hodin, což je pro mě velký rozdíl oproti gymnáziu, kdy jsem vstávala už ve 4:30. Mám tedy ráno čas na práci do školy nebo na běh do vedlejšího parku. Mívám tři přednášky mezi 9. a 12. hodinou a potom se vrhnu do laborky na 3 až 6 hodin, dokud není čas se přesunout zpět do školy, na tutoriál, class nebo workshop.
V laborce trávím každý den, ale jde o zcela dobrovolnou věc z vlastního zájmu. Dokonce jsem začala po večerech lézt s univerzitním klubem. Takže s dobrým time-managementem je i tady možné stihnout všechnu práci do školy, dělat co vás baví nejvíc, a ještě občas využít těch příležitostí, které Oxford nabízí, jako jsou společenské akce a přednášky světových osobností.
Máš nějaký životní vzor nebo někoho, kdo tě inspiruje?
Doufám, že se nikdy nezapomene na velkého českého chemika Antonína Holého, který se svou pokorou a pracovitostí dostal ÚOCHB na dnešní úroveň. Inspiraci však nacházím hlavně v každodenních kontaktech – na akademické i na osobní úrovni.
Co si myslíš o postavení žen ve vědě?
Mohu být vděčná za dobu, do níž jsem se narodila. Dnes je konečně vidět, že ženy jsou víc než vynikajícími vedoucími vědeckých skupin. Myslím, že problém nerovnosti přetrvává hlavně kvůli mateřství. Je těžké se vrátit na stejnou pozici v tak rychlém a kompetitivním odvětví, pokud žena na několik let odejde.
Jaké jsou tvé cíle do budoucna? A plánuješ se po studiu v Británii vrátit do Česka?
Zajímám se o biochemii v neurovědě, o virové mechanismy, o poškození DNA v genetických chorobách. Chci se naplno věnovat výzkumu při studiích a získat co nejvíc zkušeností. Snad z mého snažení tady něco vzejde. Po MSci na Oxfordu začnu Ph.D., tedy výzkum vlastního tématu, ale netroufám si říct, kam mě to zavane. Nicméně, návrat do Čech držím na paměti a chci se zasadit o rozvoj české vědy a vzdělání. Intelektuální kapitál podle mě patří mezi absolutně nejdůležitější kvality naší země.