Plavkyně Kristýna Horská se stala jednou ze 116 sportovců, kteří budou reprezentovat Česko na letní olympiádě v Tokiu. Třiadvacetiletá prsařka se na olympiádu kvalifikovala už podruhé v životě, do Ria v roce 2016 ale nakonec neodjela. Přečtěte si v našem rozhovoru o tom, co obnáší kariéra vrcholové plavkyně.
Kdy jsi s plaváním začala a co tě k němu přivedlo?
Moje máma je učitelka plavání pro kojence, a tak jsem s plaváním začala už ve třech měsících. Ve školce jsem se tři roky věnovala sportovní gymnastice. Ta mě ale moc nebavila a chtěla jsem se vrátit do bazénu. Proto jsem od první třídy začala se synchronizovaným plaváním a v páté třídě se k němu přidalo i závodní plavání. Tři roky jsem se věnovala oběma sportům naráz a v obou jsem jezdila na velké akce. Nakonec jsem si musela vybrat, který sport si zvolím. Zhruba od 14 let se tedy naplno věnuji závodnímu plavání.
Proč ses nakonec rozhodla pro plavání místo akvabel?
Zkrátka jsem viděla větší budoucnost v plavání. V osmé třídě se mi podařilo na mistrovství Evropy juniorů zaplavat docela dobrý výsledek, a tak jsem věděla, že pro mě má plavání větší smysl. Kromě toho jsem měla i zdravotní problémy. Šla jsem tehdy na operaci s kolenem a rok na to s ramenem. Řekla jsem si, že akvabely mému zdraví příliš škodí. Synchronizované plavání je navíc týmový sport a já jsem se vždy radši spoléhala sama na sebe. Pokud v týmu jeden člověk chybí, hned jdou body dolů. A kdyby by se později tým náhodou rozpadl, litovala bych, že jsem nezvolila závodní plavání. A to se nakonec stalo – žádná z těch holek už se akvabelám nevěnuje.
Za svou plaveckou kariéru ses účastnila velké spousty závodů. Můžeš jmenovat ty, které pro tebe nejvíc znamenaly?
Skoro nikdy jsem nevynechala mistrovství Evropy nebo mistrovství světa a probojovat se do finále beru vždy jako úspěch. Asi nejlepší závod pro mě bylo mistrovství Evropy v krátkém bazénu v roce 2017. Tam jsem dosáhla svého nejlepšího umístění, byla jsem šestá. A samozřejmě to, z čeho mám největší radost, je zaplavání olympijského limitu.
Můžeš povyprávět o své zkušenosti s kvalifikací na olympiádu?
Do Ria v roce 2016 jsem se kvalifikovala v podstatě náhodou. Neměli jsme v plánu, že bych ten limit měla zaplavat. Ten rok mi bylo osmnáct a poprvé jsem jela na mistrovství Evropy mezi dospělými. Dostala jsem se do semifinále a udělala si velký osobní rekord. V tu dobu jsem byla taky hodně nemocná a zhruba měsíc jsem ani nemohla trénovat. Proto jsem nečekala, že bych po tom osobáku mohla zaplavat ještě něco víc.
Byla jsem v šoku, že se mi to podařilo. Těsně před závodem jsem totiž usnula v hotelu a zaspala jsem. Doběhla jsem na bazén a rychle se rozplavala, pak jsem si ještě musela převléct roztrhnuté plavky a než jsem se nadála, už jsem závodila. Hrozně jsem se radovala, že jsem limit zaplavala. Vzápětí mi ale trenérka řekla, že jsem třetí o sedm setin a na olympiádu jet nemůžu. V každé disciplíně totiž můžou reprezentovat jen dva plavci.
Bylo to pro mě hrozné, úplně jsem ztratila motivaci. Následující rok jsem maturovala a plavání jsem odsunula na druhou kolej. Zpětně trochu lituju, že jsem se k tomu takhle postavila. Sport je sport a všichni víme, jak to v něm chodí. V tu dobu mi to ale bylo hrozně líto.
Co ti pomohlo znovu najít motivaci?
Moje trenérka odešla do plaveckého důchodu a já jsem přešla k novému trenérovi. Byl to právě on, kdo mi dal impuls, se znovu pustit do plavání. Vyprávěl mi, že se na olympiádě v Pekingu sám připravil o medaili, protože vítězství přál i někomu jinému a nechal ho závodit místo sebe. Zapůsobilo na mě, že takové vztahy ve sportu fungují a plavání mě znovu začalo bavit.
Jak tvůj trénink ovlivnila pandemie?
Týden před tím, než jsem měla odjet na závody, kde jsem se měla pokusit o kvalifikaci na olympijský limit, se zavřely bazény. Nejen u nás, ale nakonec po celé Evropě. Bylo mi to moc líto, protože jsem v té době byla v dobré formě a byla jsem si jistá, že limit zaplavu. Vzpomínala jsem na rok 2016, kdy mě všichni utěšovali, že jsem mladá a že se zkusím kvalifikovat za čtyři roky. Jenže loni se řešilo, že olympiáda vůbec nebude. Neměli jsme možnost trénovat, neměli jsme závody a všechno se mi zase začalo rozpadat. Byla jsem z toho ve stresu. Teprve po tom, co oznámili, že olympiádu o rok posunou, jsem se trochu zklidnila.
Jak jste řešili zavřené bazény?
U plavců je hned znát, když jsou mimo bazén. Stačí den nebo dva a ztrácíme cit pro vodu. Na zahradách jsme si proto napouštěli bazénky, kde jsme si natahovali gumu a plavali jsme na odporu. Ale to nám nestačilo. Snažili jsme se nahánět kondičku na kole, běhali jsme nebo jsme jezdili na bruslích. A nakonec nám schválili posilovnu, tak jsme chodili alespoň tam.
Na druhou stranu, myslím si, že mi pomohlo si na ten měsíc a půl odpočinout od plavání a vyčistit si hlavu. Nabrala jsem sílu a energii v jiných sportech a pak jsem to přesunula do bazénu. Uspořádali jsme Corona cup, kde závodili jen čeští plavci mezi sebou, aby se naladili na další závody. Od srpna jsme se pak snažili v zahraničí najít závody, kde bych se mohla pokusit zaplavat limit na olympiádu.
Nejdříve jsme jeli na závody na 25metrovém bazénu do Makedonie. Byly pro nás ukazatel, který nám měl říct, jak na tom jsme. Zaplavala jsem tam svůj první český rekord a vylepšila jsem ho o tři a půl sekundy. Proto jsme věděli, že jsem v dobré formě a musíme najít závody na 50metrovém bazénu, kde jsem se mohla pokusit limit zaplavat. Nakonec jsme jeli do Uzbekistánu a tam se mi to podařilo.
Letos jsi dokončila bakalářské studium tělesné výchovy a sportu na ústecké univerzitě – bylo náročné sladit studium na vysoké a tvé tréninky?
První rok jsem studiu věnovala hodně času a dojížděla jsem na všechny hodiny. Potom se mi ale začaly hrozně kupit tréninky a závody. Naštěstí mi škola vyšla vstříc. Měla jsem individuální plán a moc u mě neřešili docházku. Na praktické předměty jsem samozřejmě chodit musela, protože ty bych se sama nenaučila, ale co se týče těch teoretických, ty u mě tolik neřešili.
A jak často trénuješ, kolik času tomu dáváš?
Trávím desetkrát v týdnu dvě hodiny ve vodě, třikrát v týdnu hodinu v posilovně a dvakrát v týdnu hodinu kickboxem. Proto mi na školu moc času nezbývalo.
Jak vypadá tvůj typický den?
Ráno máme tréninky od sedmi, takže vstávám okolo půl šesté, abych se stihla nasnídat a jídlo strávit. Začínám dvěma hodinami tréninku v bazénu. Potom jdu do posilovny, nebo na kickbox. První část tréninku mi končí přibližně v deset hodin. V době distanční výuky jsem se pak připojovala na online hodiny. To mi vyhovovalo, protože jsem nemusela nikam jezdit. Po obědě jezdím zpátky na trénink, který mám od tří do pěti, nebo od čtyř do šesti, podle toho, na jakém jsme bazénu. Takhle vypadá skoro každý můj den. Tedy kromě středy, kdy mám trénink jenom dopoledne a kromě neděle, kdy mám volno celý den.
Čemu se věnuješ, když máš zrovna volno?
Většinou trávím čas s rodinou nebo s přítelem. Ale i volno se snažím trávit aktivně. Samozřejmě jsou dny, kdy jenom ležím na gauči a koukám na televizi nebo si čtu, ale radši chodím na procházky nebo jezdím na kole. Taky často jezdím za babičkou na chalupu, ráda se dostanu z Prahy na čerstvý vzduch.
Mohla bys krátce zhodnotit pozitiva a negativa vrcholového sportu?
Vrcholový sport mi dal přátele, práci a velkou radost z toho, že ho dělám. Díky cestování a kontaktu s lidmi jsem si rozšířila obzory. Taky mě připravil na život. Za celou dobu, kdy se mu věnuju, jsem dostala spoustu ran, ze kterých jsem se musela oklepat. To mě zocelilo. Když se porovnám s jinými lidmi, které rozhodí úplné maličkosti, vidím opravdu velký rozdíl.
Co se týče negativ, skoro žádná nevidím. Snad jedině zdraví. Tělo mám asi opotřebenější, než by v mém věku mělo být. Ale vůbec nelituju, že jsem se tímhle směrem vydala. A kromě toho snad jedině to, že my sportovci neumíme odpočívat.
Kvůli plavání hodně cestuješ, kde se ti líbilo nejvíc?
Byla jsem na spoustě míst, ale velmi málo jsem jich opravdu viděla. Jezdíme prakticky jen na bazén a zase zpátky. Ale líbilo se mi například na Taiwanu, kde byli strašně přátelští a milí lidé, nebo v Kanadě. Trochu mě mrzí, že ani v Japonsku se nikam nepodíváme, protože budeme pořád zavření v olympijské vesnici.
A co říkáš na kolekci oblečení, které bude mít česká výprava na zahajovacím ceremoniálu v Tokiu?
Mně se líbí. Četla jsem na ni spoustu negativních komentářů, ale nikdo z těch komentujících nevěděl, co ta kolekce má symbolizovat. Nechápali, že má být symbolem pro českou a japonskou kulturu. A vějíř mi připadá jako pěkný a praktický doplněk, v Tokiu bude přece jenom dost horko.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Co po olympiádě?
Určitě chci ještě studovat a dodělat si magisterský titul. Škola je pro mě stejně důležitá jako plavání. Za tři roky mám v plánu se zkusit kvalifikovat na další olympiádu, ale déle už bych asi plavat nechtěla. Záleží na tom, v jaké budu formě. Určitě bych ale chtěla začít pracovat. Mám ráda děti, takže jsem uvažovala o tom, že bych alespoň na poloviční úvazek šla pracovat jako tělocvikářka. Už teď občas pomáhám mámě v práci a trénuju plavání. Ale nevím, jestli taková práce půjde zkombinovat s cestováním, které k plavání patří. Kromě toho si ještě dodělávám kurz výživového poradce.