Socioložka Karolína Presová se zabývá zdravým přístupem k digitálním technologiím a následky, které mohou mít na lidskou psychiku. Přečtěte si náš rozhovor.
Karolína Presová v roce 2017 založila brněnskou organizaci Replug.me, která vzdělává veřejnost v oblasti digitální hygieny. Desetičlenný tým psychologů a sociologů pořádá skupinové workshopy pro firmy, školy a nabízí i individuální poradenství těm, kdo by si od technologií rádi získali odstup. Popovídali jsme si o tom, proč je digitální hygiena důležitá a o technikách, které k ní mohou přispět.
Zabýváš se pojmem digitální hygiena. Co si pod tím můžeme představit?
Ideální situace, kdy máme dobrou digitální hygienu nebo digitální well-being, nastává tehdy, když používáme technologie jako nástroj. Využíváme je k získávání informací, k práci nebo třeba k objednávání jídla. Problém vzniká, pokud technologie začnou zaplňovat většinu našeho každodenního fungování.
Jak to konkrétně vypadá?
Jsou to extrémy, kdy technologie používáme i ve sprše nebo na záchodě, v práci s nimi prokrastinujeme a sedíme u nich místo toho, abychom šli ven nebo si třeba četli knížku. Obecně jsou to situace, kdy člověk nezvládne jakoukoliv chvilku ticha a při každé volné chvíli interaguje se zařízením, které má u sebe. Například když čeká na autobus, pokaždé vytahuje telefon, aniž by k tomu měl konkrétní motivaci a jenom chce pasivně proscrollovat sociální sítě. Nebo pokud u každého jídla musí sledovat něco na Netflixu. Dále v situacích, kdy pracuje a v půlce úkolu se zastaví, aby se podíval na Facebook. To už jsou indikátory toho, že na něj technologie působí podvědomě a má k nim nadstandardní vazbu. Pak vyvstává otázka, proč tomu tak je.
Jaké vysvětlení za tím obvykle stojí?
Může to být jednoduše z nudy. Ale často také lidé potřebují něčím „zaplácnout“ svou mysl, protože se bojí být s vlastními myšlenkami. Setkávám se s tím, že lidé unikají k telefonu, pokud se cítí úzkostně. Například pokud se v práci cítí úplně zahlcení úkoly, chodí na Facebook prokrastinovat, protože je to pro ně únik. Nebo pokud mají třeba poradu s nadřízeným, ze které jsou nervózní, hbitě scrollují na Instagramu, protože je to uklidňuje. Někdo, kdo žije doma sám nebo je dlouhodobě single, zase může mít tendenci trávit spoustu času na Facebooku, protože je to pro něj zdroj sociálních interakcí.
S čím by měl člověk začít, pokud chce užívání sociálních sítí omezit? Je podle tebe lepší postupovat po kouskách, nebo se razantněji odříznout?
Pokud se člověk rozhodne, že chce pro svou digitální hygienu něco udělat, rozhodně mu nepomůže radikální detox, kdy se v jedné chvíli rozhodne, že zruší úplně všechno. Z naší zkušenosti s tím lidé mají problém, je to pro ně příliš obrovský nápor. Hodně lidí z toho má úzkosti a cítí se ve stresu, že jim něco uniká.
Podle mého názoru je lepší zvolit postupnou cestu na experimentální bázi. Například si zkusit na tři dny odinstalovat Instagram a pak pozorovat, jaký to na vás má vliv. Po takovém pokusu by měla následovat poměrně vysoká míra sebereflexe. Člověk by si měl odpovědět na otázky, co mu to přineslo, jak se u toho cítil a jestli mu sociální sítě nebo sledování Netflixu přinášejí nějakou hodnotu. Měl by se snažit vysledovat tu prvotní spouštěcí emoci, proč na digitální platformy chodí, co ho tam vede a na tom pak pracovat. Ale to už člověk většinou nezvládne sám a potřebuje někoho, kdo mu podobné otázky položí.
Co když člověk potřebuje technologie k práci? Například pro lidi, kteří pracují v marketingu, bude nadužívání sociálních sítí asi velký problém.
Marketingová povolání jsou v tomto ohledu opravdu náročná. Řešení je hodně individuální. U některých klientů nám zafungovalo nastavení přesných časových bloků, kdy se věnují konkrétním pracovním činnostem. Mimo okna, která k tomu mají určená, pak mají zapnuté aplikace, které jim přístup k sociálním sítím blokují. To ale nefunguje u každého. Někdo má například klienta, kterému spravuje Facebook a musí průběžně kontrolovat příspěvky a reagovat na nové komentáře. V takovém případě doporučuji si na tuto činnost vyhradit kratší a častější bloky, například deset minut každou hodinu. A nejlépe si k tomu i nastavit časovač. Poslouží k tomu i obyčejná kuchyňská minutka.
S trochou nadsázky se dá říct, že práce v marketingu je v dnešní době „rizikové povolání“. Sociální sítě mají velký dopad na naši náladu a mentální zdraví. A to, že jsou jim markeťáci každý den několik hodin denně vystavení, má velký vliv na jejich mozek a psychiku.
Existuje nějaké další povolání, které je k tomu obzvlášť náchylné?
Setkáváme se s tím i u lidí, kteří pracují v asistenčních službách nebo na zákaznické podpoře. Obecně u lidí, kteří musí být s klienty v neustálém kontaktu a být pořád na telefonu. Ti mají problém vypnout a odpočívat. Mají pocit, že kdyby to udělali, hned by se všechno zbortilo. Takoví lidé vyřizují e-maily ještě v posteli před spaním a zase hned jak vstanou. Z toho se vystresují a celý den se táhne v tomto duchu.
Zajímavé je, že lidé s tímto problémem si často ze svého dne vůbec nic nepamatují. Nemůžou si vzpomenout, kam šli na oběd nebo s kým se potkali. Přepínání mezi digitálním světem a realitou je totiž pro mozek hodně náročné, a proto se brání tím, že některé vzpomínky prostě vypustí.
Je podle tebe z hlediska nadužívání technologií nějaký rozdíl mezi manažery na vysokých pozicích a řadovými zaměstnanci?
Myslím si, že to není o pozici, ale spíše o subjektivním nastavení. Pracujeme s manažery, kteří mají hranice digitálního prostoru velmi dobře zvládnuté, práce jim příliš nezasahuje do osobního života a ti pak i dokážou své vlastní nastavení zpětně přenést na svůj tým.
Existují ale i manažeři, kteří jsou pod obrovským tlakem, neustále musí pracovat a mohou pak přenášet stres i na své kolegy. Například tím, že napíšou zprávu ve tři ráno a očekávají rychlou odpověď. Pokud v týmu nejsou nastavená žádná pevná pravidla, kdy se odepisuje, všichni se v tu chvíli proberou, začnou uvažovat o práci a vůbec si kvůli tomu neodpočinou. V některých firmách totiž panuje nevyřčená obava, že pokud neodpovíte i ve tři ráno, budete mít problém.
V tom lepším případě si manažeři uvědomují, že digitální svět má své výhody, ale na druhou stranu nám způsobuje i problémy mentálního rázu a snaží se na tom se svým týmem nějakým způsobem pracovat.
Dá se nějak objektivně změřit dopad užívání technologií na jednotlivce?
Ano, existují například výzkumy, které dokazují, že lidé, kteří nadměrně používají sociální sítě, se cítí více sami. Je to takový začarovaný kruh. Čím víc se cítíme sami, tím více chodíme na sociální sítě, které nás paradoxně v samotě udržují.
U žen se také prokázal velký vliv sociálních sítí na úzkosti a deprese. Připadá mi to logické. Pokud člověk čtyři hodiny denně scrolluje na TikToku nebo Instagramu, kde vidí v podstatě jen dokonalý obraz životů a vztahů, určitě ho to vede k myšlenkám na to, proč to tak on sám nemá a ovlivňuje to jeho sebehodnotu. A naopak, pokud neustále neporovnáváme náš život s životy těch, které sledujeme na sítích, jsme mnohem spokojenější.
A co vliv na náš pracovní výkon?
Užívání technologií má vliv i na naše kognitivní schopnosti. Představte si den, kdy hned od probuzení řešíte práci, kontrolujete Slack, WhatsApp, e-mail, vystresujete se z toho, co vás v práci čeká a potom během celého dne jen nekonečně překlikáváte mezi aplikacemi. Večer už vám pak nezbude mentální kapacita na nic jiného než na Netflix. A i to je pro mozek další náročná kognitivní aktivita.
Oproti tomu můžete prožít den, kdy ráno vstanete, v klidu se nasnídáte, na e-mail se podíváte až v kanceláři, pak se přes polední pauzu vydáte na dvacetiminutovou procházku a večer po práci si dopřejete na hodinu oddech s knížkou, poslechnete si lehkou hudbu, na chvilku se díváte z okna, jste offline a nedíváte se ani na televizi. Mozek si tak mnohem lépe odpočine.
Jaká je tvá osobní zkušenost s digitální hygienou?
Cesta k mé digitální hygieně byla v celku dlouhá. Trvalo mi roky, než jsem si našla systém, který mi umožňuje být efektivní v práci a držet krok s trendy, ale zároveň být na mobilu jen minimum času.
Večer, zhruba od sedmé hodiny, už vůbec nepoužívám telefon, odkládám ho a mám z něj v podstatě pevnou linku. Ani vedle něj nespím. Ráno se dívám na pracovní e-maily a zprávy až při příchodu do kanceláře. A když mám nějakou těžkou práci, klidně třeba až okolo oběda. Hodně si během dne hlídám i to, abych bezcílně nescrollovala na sociálních sítích. Chodím tam pouze s nějakým určitým záměrem. Přesně vím, na co se chci podívat a pak odcházím. Na Instagramu celkově strávím tak pět až deset minut denně. Používání sociálních sítí nemusí být vyloženě špatné, jde jen o to, jak je používáme.
Kdy ses začala o digitální hygienu zajímat?
Se sociálními sítěmi a celkově s používáním internetu jsem začala mít problémy v době, kdy jsem žila v Asii. Celá místní kultura k tomu vybízela. Všichni v mém okolí byli výrazně častěji online, včetně mých kolegů. Osobně jsem měla problém hlavně s Instagramem, který byl zároveň jediným komunikačním kanálem, který mě spojoval s domovinou. Jednoho dne jsem si uvědomila, že na něm trávím opravdu hodně času a začala jsem to řešit. To, že jsem začala tohle téma sama na sobě i na svém okolí zkoumat, je jeden z hlavních důvodů, proč jsem založila neziskovku Replug.me.
Jak probíhaly začátky Replug.me?
Už při pobytu v indonéské Jakartě jsem začala pořádat workshopy a focus groups o digitálním well-beingu. Zabývala jsem se hlavně počínající závislostí na hrách, digitálních technologiích a na sítích. Po tom, co jsem se přestěhovala zpět do Česka, jsem dala dohromady tým psychologů a sociologů a začali jsme pořádat workshopy pro základní a střední školy. Později jsme se začali věnovat i firmám, kterým pomáháme nastavit digitální well-being při stále se zintenzivňující digitalizaci. Hlídáme, aby digitalizace nefungovala na úkor mentálního zdraví, efektivity nebo výkonnosti zaměstnanců
A čím přesně se zabýváte ve workshopech pro školy?
Zaměřujeme se především psychickými dopady digitálních technologií. Jsou to například problémy se sebevědomím, sebevnímáním, empatií, úzkostností, depresivními stavy nebo i pocity ztráty smyslu života. Když jsme začínali, téma digitální hygieny bylo v podstatě neznámé, na rozdíl třeba od kyberbezpečnosti nebo kyberšikany.
Letos jste spustili projekt Digitální výchova. Můžeš ho popsat?
Program Digitální výchova se tímto tématem zabývá hloubkově a komplexně. Vytvořili jsme kompletní metodiku pro učitele, rodiče a děti a aplikovali ji v praxi. Program jsme už ozkoušeli na několika školách v Jihomoravském kraji a máme velmi dobré výsledky. Budeme v něm určitě pokračovat a rozšiřovat ho. Je to potřeba, protože prevence v digitální hygieně je na školách většinou jednorázová, a to rozhodně nestačí.
Jak dlouho tedy program trvá?
Tři měsíce. Během té doby žáci, rodiče i učitelé absolvují naše workshopy a děti mají i různé domácí úkoly a malé projekty. Na každé škole si také vybíráme jednoho učitele, kterého speciálně školíme a který se stává naším ambasadorem. Ten pak může s digitálním vzděláváním pokračovat i v dalších třídách.
Jsou rodiče ochotní zapojovat se do workshopů?
Chodí na ně především rodiče, kteří se už o tohle téma nějakým způsobem sami alespoň trochu zajímali. Nedochází tam tedy úplně všichni, ale v každé třídě, se kterou pracujeme, je jich relativně dost.
Bohužel se často setkáváme s tím, že rodiče, kteří by opravdu potřebovali pomoct nebo poradit, ani neví, že se jim tento problém doma vyskytuje. A přitom data z našeho programu ukazují, že děti, jejichž rodiče se vůbec nezajímají o to, co dělají online, více inklinují k závislosti.
Najít kompromis ale asi nebude zrovna jednoduché. Nezajímat se o to, co děti dělají na internetu, není dobře, ale zakázat jim technologie určitě také ne.
Přesně tak. V dnešní době děti nejde od internetu úplně odstřihnout. Jejich budoucnost bude víc a víc digitalizovaná. Dnes tedy děti musíme učit nejen o tom, jak používat počítač, ale také, jak v digitálním prostoru žít smysluplně, jak o něm přemýšlet a jak reflektovat své pocity.
V době pandemie jste workshopy pořádali online? Plánujete v tom pokračovat?
Ano, částečně. V mezidobích, kdy se dalo setkávat fyzicky, jsme do škol dojížděli, a jinak jsme se setkávali online. U workshopů pro rodiče a pedagogy mělo online prostředí dobrý vliv, protože jsme se dostali k více lidem, než bychom se dostali běžně. U dětí to ale bylo problematické. Dokázali jsme pracovat jen se středoškoláky a s dětmi na druhém stupni základní školy. S žáky na prvním stupni jsme se o to raději nepokoušeli, protože u nich by to bylo už hodně náročné. V budoucnu se tedy s dětmi určitě chceme zase pravidelně setkávat offline. U ostatních cílovek se ale online řešení nebráníme.
Karolína Presová – socioložka a zakladatelka neziskové organizace Replug.me
- Organizace Replug.me komplexně mapuje vliv digitálních technologií na společnost a edukuje zejména dospívající, rodiče a pedagogy v jejich zdravém používání. V posledních letech pomáhá také se zdravou digitalizací procesů ve firmách.
- Workshopy Karolíny a jejího týmu psychologů prošly tisíce dětí, rodičů i zaměstnanců. Tým roky sbíral data, zkušenosti, testoval metodiky na dětech po celém Česku a ví, jak se za nimi do vod internetu ponořit a co je naučit, aby „nepotopily” celou naši společnost, až ji budou za pár let řídit.